Otokar Březina: "Korespondence I"

---

Před nějakou dobou jsme vás upozorňovali, že si máte přečíst právě vycházející dva svazky korespondence Otokara Březiny. Kniha už dávno vyšla a je skutečně vynikající!

První dopisy v ní obsažené pocházejí z doby, kdy byl autor teprve studentem reálného gymnázia. Píše m.j. o přípravách k maturitě, shánění knih apod.

Potom se v dopisech objevují dojmy z pobytu na prvním učitelském působišti v Jinošově, např. postřehy o místních obyvatelích.

Dalším působištěm Březiny byla Nová Říše, kde žil a pracoval řadu let. Zde také začíná intenzivnější korespondence s Annou Pammrovou. V době působení v Nové Říši se Březina prosadil jako básník a stal se uznávaným mezi znalci poezie. A tak dál…

Dopisy představují jedinečný náhled na osobnost básníka, na motivy jeho tvorby a pozadí vzniku jeho děl. V dopisech např. vysvětluje historii vzniku svého románu napsaného v mládí, ale nikdy nepublikovaného. V jednom z dopisů také ličí vznik svého pseudonymu; ten mu byl prakticky vnucen, protože sám už nějakou dobu používal jiný.

Malá ukázka:

Píši málo. Literaturu dělat se mi zdá být řemeslem a odráží mě. Jen tehdy, když cítím v duši nové jakési vztahy mezi známými věcmi, vztahy, které unikají druhým, jemné a těžko zachytitelné, snad chorobné; mořím se v zoufalém rozpětí náruče, abych zachytil usměvavou chiméru, marně, bez pochyby… Tím se dá vysvětlit jistá snad zvláštnost mé práce, která ji činí nepřístupnou prostým, jednoduchým lidem, anebo lidem vzdělaným, kteří myslí studeně logicky. A snad i lidem takzvaným zdravým, neboť všechno je relativní. /…/

Hledám velké a mocné slovo, otvírající krajiny zatopené novým sluncem, neviděné. Všecko, co napíši se mi zdá známé a mdlé. A raději šílenství, nežli banální, šedivou plochost. Chci se vyslovit celý a nemohu. Lámu všecko ze sebe úryvkovitě. Nedovedete si představit, jak divně žiji…

Anně Pammrové, 21.-30.6. 1896

Roku 1907 se Mistr odmlčel - definitivně a navždy. Poslední báseň, kterou otiskl, je "Tisíce srdcí pělo v srdci tvém" a uveřejněna byla dubnu 1907 v "Moderní revui".

Důvodů k odmlčení bylo víc, ale jedním z nich byl patrně i citový vztah k Emilii Lakomé, povoláním též učitelce. Tento vztah byl DOKONALE, NAPROSTO a na 100 000 000% platonický!!! Realizoval se výhradně prostřednictvím dopisů a setkání v parku nebo na ulici! /Teď se vám všem asi udělalo špatně, že?!/ Důvodem tzv. nenaplnění jejich vztahu byly jisté osobnostní a povahové zvláštnosti jeho /ale i její!/. Mimochodem: Když E. Lakomá v r. 1907 uvažovala o změně místa - chtěla totiž odejít z Litovle - uvažovala o Frýdku-Místku, Tovačově nebo Přerovu! Naše město se tak mohlo stát známým. Nestalo se! Čeká to na vás, pokud se stanete např. tzv. význačnými právníky nebo předními investičními bankéři!

Ještě několik ukázek z inkriminované doby:

Jak se Vám daří?
Což abychom mlčeli - spolu? Ve 4 hodiny?
Počkal bych na Vás…
Pište.

Emilii Lakomé, v Jaroměřicích 8. září 1906

***

Ráno budu v parku /od 11-12/. Odpoledne o čtyřech.

Emilii Lakomé, v Jaroměřicích 8. září 1906

***

… Dvě slova, ano? Procházím se před školou.

Emilii Lakomé, v Jaroměřicích 9. září 1906

***

Snad o půl páté? U mne?

Emilii Lakomé, v Jaroměřicích září 1906

***

A snad ještě co Mistr soudil o ženách obecně:

Paní, o níž píšete, je nešťastná, typicky nešťastná, jako tisíce žen, jejichž vnitřní život zůstal nekultivován a které zaklety byly /…/ do hořkého života svých smyslů. tj. do tmy.

Emilii Lakomé, v Jaroměřicích 16. květen 1907

Milí čtenáři těchto stránek! Snad i vaše dopisy okolnímu a nepřátelskému světu někdy vyjdou tiskem a lidstvo tak bude obohaceno o řadu vašich podstatných myšlenek a hlubokých prožitků.

Napřed ale musíte někomu nějaké dopisy napsat!!!